Poezie o víně

11.07.2014 16:29

Trojanova báseň

Bomstské však vrchol šťovíků všech jesti. To „víno“ králem octových je trestí, i šalvostr je proti němu vodička. Ukápne-li ho na stůl kapička, propálí celým domem díru, v latině řádí jak v ementálském sýru. Dokážeš-li ho sklenku v hrdlo vlít, strhá ti střeva hůř než ekrasit. 
/překlad Mil. Jirka/
 

Karel Čapek

Míval jsem kdysi přání, abych během života ochutnal všechna vína, co jich zde roste, tak jako jsem si přál poznat všechny země, co jich je ve světě naděláno. Ani jedno ani druhé přání se mi dosud ovšem nevyplnilo. Ale od té doby, co jsem poznal odbornou terminologii znaků vína, mívám pokušení vymýšlet dokonce nové druhy vín. Vinní odborníci mluví totiž o vínech jako o bytostech živých, ba jako o lidech, čímž se tak drobet ocitají v mém oboru, neboť různé lidské vlastnosti a hodnoty jsou právě povoláním spisovatele. Tedy velcí profesionálové dovedou mluvit o vínech rázovitých a vínech elegantních, znají vína plná živosti, energická a jadrná nebo vína měkká, plného těla, kyprá a bohatá. Toto víno je menší, ale elegantní a milé, jiné je jednoduché, ale živé a příjemné, třetí je teplé a měkké, čtvrté je harmonické, jiné tělnaté, jiné sametové, jiná jsou opět okrouhlá nebo drsná, jsou vína v nejlepším věku nebo nedospělá nebo taková, která překročila svůj vrchol, a tak dále. Sbíral jsem tuto charakteristickou terminologii znaků, až mě napadlo, že by se z takových výstižných slůvek dala konstruovat, vymýšlet a vynalézat vína naprosto nová, dosud nebývalá. Je-li některé víno tělnaté, proč by se nemohlo vyskytnout víničko štíhlé, graciosní, ba poněkud hubené? (Bylo by patrně bílé.) Nebo dovedu si představit víno robustní a atletické, víno drobné, ale podsadité a pružné, vínečko suché a šlachovité, ale statečné jako d´Artagnan a pevné jako řemen. Jsou vína žoviální a vína melancholická, ale rád bych poznal například víno letory flegmatické, nebo víno povahy něžné, zasněné a kontemplativní. Jsou-li vína elegantní a ušlechtilá, chtěl bych se potkat s vínem odrbaným, ale moudrým jako Sokrates. Přál bych si, aby některé víno bylo založeno metafysicky a jiné aby bylo nejen rázovité a energické, ale aby oplývalo střízlivou věcností a praktickou podnikavostí. Potěšilo by mě, kdybych mohl ochutnat vína povahy vyrovnané a resignované. I šel bych do vinárny a řekl: „Pane vrchní, já bych rád víno – jak bych vám to řekl? – víno spíš vážné, žádného mladého fanfarona a lehkomyslníka, ale víno zralé a zkušené, a přes to, víte, plné víry, optimismu a kuráže, víno, které se vyzná v umění, je sčetlé a zná kus světa, musí mít takovou jakousi tragičnost jako Beethovenovo adagio, ale taky trochu shovívavosti a drobet úsměvu.“ „Prosím, pane, hned tu bude.“
VINO – Jos. Oppelta - Léta Páně 1930

 

Fráňa Šrámek

Jedna je vždy poslední Jedna je vždy poslední, dopiješ ji – řekneš „dost“ – a mlha teskně stoupá z nitra. Což jít na to bratři zchytra: poslední si dát až zítra a dnes jen tu na radost.
 

Jan Neruda

Romance o Karlu IV.
Král Karel s Buškem z Vilhartic; teď zasedli k dubovému stolu - ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic. "Nuž dej sem zlaté číše, páže, a nalej vína - dolej výš - dnes, pane Bušku, čehos zvíš!" král Karel vesel káže. "Zde po tom víně, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo - toť první víno, které v Čechách zrálo - aj tedy vzhůru, pijme již!" A pili - král však náhle prsknul - "To že je víno? Tenhle kvas? Vždyť křiví ústa, láme vaz!" A zlostně rukou mrsknul. "Eh - vezu révu z Burgund sem," král dál a dál si v zlosti svojí vede, "a takovouhle peluň mně z ní svede ta velebná česká zem! Jsem přesvědčen, když broskve vsadím, Že sčesám trpké trnky z nich, a chceš-li klidit pustý smích, Zde růže sázet radím! Však jaká země - taký lid! Vás kdyby učit chtěli všichni svatí, Zda všimnou si jich Češi paličatí - Buď svatý rád, když není bit! Jak bych zde mlátil otep slámy! Nechť chci co chci, za krátký čas Se všechno jinak zvrtne zas - mám já to bídu s vámi!" Přec zase číši k ústům zdvih, a napiv se, své velké dobré oči teď kradmo přes stůl po soudruhu se točí, ten však je jako pěna tich. Jen - aby marně nezahálel - Pan Bušek máčel zub a pysk a víno ku půnebí tisk a po jazyku válel. "Ba je to bída, "děl zas král a rychle, jak by bránil zlému slovu; však kolem úst již úsměv hrál. "Mám žízní umřít? - Na mou víru, tys oslep, páže - nevidíš, že přede mnou je prázdná číš? - A dej mi dobrou míru! Pij, Bušku - již se nezarmuť - a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví: můj jazyk je jak známo vybíravý - a našel již v tom víně chuť. Víš - zkoumat třeba, Bušku milý, To víno má svůj zvláštní ráz, Zprv trpké, ale milé zas - my, myslím, jsme se už vpili!" "Nu vidíš, králi: tak náš lid! Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se - Však kvete po svém, v osobité kráse - " teď přerušil svůj náhle klid hned rozveselen Velhartice - "ach přitiskneš svůj k němu ret a neodtrhneš více!" 
 

Oldřich Mikulášek 

Co člověk má? Snad vína přítulnou jen číš, již nejen svýma očima, ale i ústy zlíbat smíš?
 

Jan Werich 

"Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, 
kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá,
na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl."
 

Ivi Fišer

Přestal jsem myslet na milenky a hledal moudrost na dně sklenky
jsou v tůni roků pohrouženy, jak prsten v starobylé kašně.
Dnes pro mne Amor pozbyl ceny ač trpíval jsem pro něj strašně.
Dávno jsem – v sklínku zahleděný –
přestal už toužit po polibku
a místo v lukách – sedám v sklípku.

Piják vína

 
 

 

Zpět