Jak pít víno

V Paříži, při večeři na počest vévody Windsorského, bylo servírováno burgundské, přirozeně nejlepší ročník. Vévoda uchopil sklenku s vínem a nesl ji k ústům. Francouzský ministr, sedící po jeho boku, mu zadržel ruku. „Promiňte, prosím,“ řekl, „takhle se takové víno nepije. Nejdříve se na něj podíváme proti světlu! Nepřipomíná vám broušený rubín? Obdivujeme barvu, jiskru, a zvolna otáčíme sklenici asi tak, jako si žena pohrává s náhrdelníkem. Pak vychutnáme čichem jeho vůni. Vdechujeme aroma, víno voní jako květina. Načež vezmeme doušek na jazyk, víno necháme zahřát teplem úst, aby rozkvetla kytka jeho vůně a noso hltanem nám ještě jednou zavoní. Doušek převalujeme na jazyku, aby jazyk, tento poslední soudce, měl důvod k soudu, pak dáme vínu sklouznout do hrdla k zjištění, jak víno hrdlem prochází, a pak ...“

„Pak pijeme,“ doplnil vévoda.

„Nikoliv, pak o vínu mluvíme,“ opravil ho ministr.